Focaccia se nenosí

Vlak, kterým jsem měla v pět odpoledne odjet z Camogli, svítil na tabuli ještě dvacet minut po tom, co přestal existovat.

Do Ligurie jsem vyrazila na sobotu sama a s jediným cílem: odpočinout si. Naplánovala jsem to proto tak, jak plánuju všechno, co se mi nesmí nepovést — odjezd z Milána ráno, dvě hodiny vlakem, pobřeží od jedenácti do pěti, zpátky na večeři. Odpočinek v časovém rámci. Riposo s milníky.

Camogli je vesnice, která se tváří, že je město. Vysoké okrové a terakotové domy nalepené na sebe jako lidé v tramvaji, a na fasádách namalovaná okna, překlady a říms. Malovaná, protože na kamenné nebylo. Celá ta vesnice je elegantní lež a dělá to naprosto bez rozpaků, což je přesně ten druh italské drzosti, pro který jsem si vzala manžela.

Dopoledne proběhlo podle plánu. Oblázková pláž, na ní vytažené dřevěné lodě s očima namalovanými na přídi. Voda té barvy, kterou si člověk v listopadu nedokáže vybavit, ani když se snaží. Káva stojící u pultu, protože sednout si znamená platit dvakrát a mně se do toho nikdy nechtělo z principu, ne z lakoty.

A pak zrušený vlak. Italsky treno soppresso, tedy potlačený — slovo, které zní, jako by ten vlak někdo zlikvidoval, ne odhlásil. Další za tři hodiny.

Tři hodiny.

Co jsem udělala: šla jsem k okénku a zeptala se, jestli nejede autobus. Pak jsem se zeptala, jestli nejede trajekt. Pak jsem se vrátila a zeptala se na ten autobus znovu, trochu jinými slovy, protože jsem někde uvnitř pořád přesvědčená, že odpověď závisí na formulaci dotazu. Muž za sklem byl ke mně třikrát stejně trpělivý, což považuju za víc, než jsem si zasloužila.

Pak jsem se vzdala a šla si koupit jídlo, protože tak vypadá moje kapitulace.

Za pultem ve dvou místnostech nad přístavem stála žena, které říkali Nives. Vytáhla z pece focacciu di Recco — dva listy těsta tenké jako papír a mezi nimi sýr, který se při každém pohybu táhne do neslušné délky. Zabalila ji do papíru, podala mi ji a než jsem zaplatila, řekla mi, jak se to jí.

„Mangi subito. Hned. Tohle se nenosí."

Chtěla jsem namítnout, že si to vezmu na vlnolam, což je dvě minuty. Podívala se na mě tím pohledem, kterým se v Itálii hledí na lidi, kteří si chtějí dávat polévku do mrazáku, a zopakovala to.

Snědla jsem to u pultu, stojící, a byla to nejlepší věc, kterou jsem ten rok jedla.

Na vlnolam jsem došla až potom, bez focaccie a bez plánu. Sedla jsem si na teplý kámen, nohy nad vodou, a zůstala jsem tam dvě a půl hodiny. Světlo se postupně propadlo z bílého do oranžového a pak do té růžové, která vypadá lacině na pohlednici a naprosto vážně ve skutečnosti. Z basiliky se ozvaly zvony a rybář pod mnou skládal síť do beden tak pomalu, že mě to nejdřív dráždilo a pak uklidnilo.

A v tom tichu mi došlo, že nosím focaccii.

Je v mém týmu člověk, který odvedl výbornou práci, a já jsem mu to neřekla. Ne proto, že bych si toho nevšimla — všimla jsem si hned. Odložila jsem to, protože jsem chtěla najít tu správnou chvíli: v klidu, bez spěchu, aby to mělo váhu. Takhle se čeká na lepší kurz. A mezitím pochvala, která měla být horká a hned, vychladla v papíru do něčeho, co se dá jen ohřát.

To samé jsem udělala s tím sobotním odpočinkem. Naplánovala jsem si ho na vhodnou chvíli, ohraničila ho, vyztužila logistikou — a jediná jeho část, která opravdu fungovala, byla ta, kterou mi nikdo nenaplánoval a kterou jsem si nevybrala.

Do Milána jsem dojela po desáté a Lorenzovi jsem řekla, že vlak měl tři hodiny zpoždění. Nebyla to pravda; vlak nejel vůbec. Ale „ten vlak za mě udělal to, co jsem si nedokázala rozhodnout sama" se při zouvání vysvětluje špatně.

Odpoledne volna si plánuju celé měsíce a nikdy nevyjde. Tohle vyšlo, protože ho nikdo nenaplánoval — a protože focaccia se, jak známo, nenosí.