Dva centimetry, které v Miláně nebyly

V pasáži na Vinohradech mi švadlena Jarmila řekla za devatenáct sekund to, co mi tři prodavačky v Miláně neřekly za hodinu.

To sako jsem našla na konci lednového výprodeje ve via Torino. Vlna s decentním vzorem, podšívka, jaká se dneska nedělá, sleva šedesát procent — a velikost 38, zatímco já nosím čtyřicet. Prodavačka na mě pohlédla tím milánským pohledem, který znamená „madam ví, co dělá", a prohlásila: „Si aggiusta." Spraví se.

Souhlasila jsem s nadšením člověka, který je přesvědčený, že každý problém je jen otázka správného dodavatele. Doma jsem si sako vyzkoušela před zrcadlem — zhluboka jsem se nadechla, sako to vzalo jako osobní útok, ale zapnulo se. Důkaz, řekla jsem si. Zbytek je údržba.

Jarmila si ho vzala, obrátila naruby a prohlédla švové záložky, jako se čte rozvaha.

„Tady nejsou dva centimetry," řekla. „Není tu ani jeden."

Namítala jsem, že v Miláně mi tvrdili, že se to spraví.

„V Miláně vám taky řekli cenu," odpověděla Jarmila a sundala si brýle, čímž audience skončila.

Sako mám doma pořád. Nosím ho rozepnuté a tvrdím, že je to záměr, protože rozepnuté sako je styl, zatímco malé sako je účetní chyba.

Dvacet let smlouvám o podmínkách. Dvě čísla konfekce se smlouvat nedají.